čtvrtek 7. ledna 2016

Silvestrovský trampování v pohoří Kaweka

Je předposlední den v roce a já sedím za pultem v knihovně, kde je ten den víc knihovníků, než čtenářů. Přijde mi zpráva od Anny, že se prej její výlet s kámoškou odkládá na neurčito a jestli něco nepodniknem přes Novej rok spolu. Tak určitě. Mrknu do mapy a přijde mi, že jsem ještě moc neprozkoumal ten zelenej flek s názvem Kaweka západně od Napier. A tak druhej den vytisknu mapy, sbalím jídlo na pět dní, stan, náhradní ponožky, narvu to vše společně s Annou do auta a po práci vyrážíme směr sever. Na parkoviště dojedem poslední den v roce nějakou hodinu před půlnocí. Chata je 3 minuty od parkoviště. Dojdem tam, v ní tři ježibaby s britským přízvukem hlásící, že chata je plná. Tak jdem zpátky na parkoviště a v deštivý noci stavíme stan, kterej je údajně pro dva, nicméně patrně byl dimenzován na dětský či alespoň asijský postavy. Nějak se tam ale narvem a druhej se vzbouzíme do mlžnýho rána.

Stan na parkovišti
Netrvá dlouho a vydáváme se na cestu. Všude mlha a smrdí to trochu sírou, to asi jak dává vo sobě znát místní vulkanický podloží. A jak tak stoupáme, dostáváme se nad špatný počasí,

Mraky a hory v dáli kolem jezera Waikaremoana
a najednou máme slunce i modrou oblohu.

Kaweka J
Brzy se dostáváme k prvnímu bivaku v malý sedlině uprostřed hory. Popravdě víc buržoazní bivak jsem jaktěživ neviděl - má to záchod i pitnou vodu. Luxus.

Bivak
O hodinu později se dostáváme na vrchol Kaweka J. (1724 m), nejvyšší vrchol celýho tohohle pohoří. Rozhled máme až k Mt Ruapehu.

Rozhled na Kaweka, v dáli Mt Ruapehu
Po sváči slízáme dolů na druhou stranu hory do malebnýho údolí, kde nacházíme chatu Back Ridge. V plánu bylo jít dál, a tak tohle místo s potokem a kouskem jehličnatýho (!) lesa bylo tak podlízavý, že jsme tam zůstali do druhýho dne.

Chata Back Ridge
Za mlžnýho, hodně časnýho rána, dáváme chatě svý sbohem a šplháme vzhůru dál k dalším vrcholům.

Back Ridge v mlze
Pěšina vede skrz mechy, kapradí a březový háje.

Malebný pěšiny
Když dorazíme na hřeben, je to tam krásný, nicméně kromě větru tam na nás čeká taky déšť, takže do hodiny abych si ždímal vodu z trenek. Anna se drží jako nikdo předtím. Jednoduše jde a pobrukuje si různý songy, až mám tendenci si stěžovat, proč si nestěžuje, dyť je nám zima a jsme mokří. Holt kiwáci asi no, voni jsou fakt houževnatý a těžko je počasí rozhází.

Anna na hřebeni
Brzy docházíme k chatě Kiwi Mouth.

Chata Kiwi Mouth 
Je sice jen těsně po poledni, a tak páč jsme mokří a šak pohoda, ne, tak to tam vobsadíme. Dáme horkej čaj, rozděláme oheň a za pravidelného bušení deště se pročteme zbytkem dne.

Klajbič u krbu se ohřívajíce
Další den se rozhodujem ujít velkej kus cesty, páč lenošení bylo dost a chcem toho tady ještě trochu prolízt. Hned z rána se rozhodujem jít na chatu Kiwi Saddle: podle průvodce to je dvou kilometrový trek trvající dvě hodiny pěšinou podél řeky a pak strmě nahoru k chatě. A tak jdem, a vono samozřejmě po sto metrech ta pěšina najednou končí a zase začíná na druhý straně řeky. A tak skáčem po kamenech jak zběsilí.

Anna nad vodou
Když se dostanem na druhou stranu řeky, zjistíme, že pěšina končí po padesáti metrech a zase začíná na druhý straně. A tak se to opakuje v čím dál tím kratších intervalech, až mi zase jednou dojde jedna ze zélandskejch vesmírnejch pravd: vždycky, když má trek vést "podél řeky", dřív či později to znamená, že skončí "v řece". Mám těžký podezření, že to je jeden z místních tramperskejch folklórů, podobně jako náhodně umístěný vypínače a tlačítka pro regulaci teploty v horskejch chatách, kde není elektřina ani topení. A tak nám po hodině dochází, že jestli do tý vody prostě nezapadnem po kolena a v botech, nikdy nebudem schopný ty dva kilometry zdolat za denního světla. A tak, uprostřed ničeho, dva trampi se proti proudu řeky Kiwi brodí.

Anna ve vodě
Po třech hodinách docházíme k chatě, na který dáváme oběd, vylijem si vodu z bot a rozhodujem se jít zpět k chatě, vodkaď nás před třemi dny vyhnaly britský ježibaby. V praxi to znamená kilometrovej výstup zpět na Kaweka J.

Anna v sedle Kiwi
Nějakejch dvě stě výškovejch metrů pod vrcholem přichází krizička: došla čokoláda, snesly se mraky a začala průtrž s takovým větrem, že v podstatě pršelo horizontálně, takže jestli jsme doteď měli něco suchý, tak to bylo najednou mokrý. Taky už jsme na cestě 8 hodin a to je v tomhle těžkým terénu s báglama na zádech docela dost, takže nohy nás už neposlouchaj tak dobře, jak bychom potřebovali.

Mlha pod Kaweka J
Na vrcholu je dost špatná navigace, protože značení nad úrovní buše je jen pomocí tyčí a ty někdy chybí nebo jsou tak daleko, že na další tyč prostě nejde vidět. Treky tam nejsou vůbec prošlápnutý, což je pochopitelný vzhledem k tomu, že jsme kromě ježibab u parkoviště nepotkali za celou dobu živou člověčí duši. Nějak se nakonec doplazíme na vrchol, pokocháme se dvacet metrů dlouhým výhledem do mlhy a valíme dolů. Po půl kiláku klesání se najednou mraky rozplynou a déšť je za náma, resp. nad náma. Pod náma se rozevře nekonečná buš, nad ní nám duha vykreslí bránu do suchýho světa a naše promočený hadry osvítí slunce, což je sice nevysušilo, ale srdíčka naše opět naplno plesaj.

Duha nad Kawekas
A pak dojdem na chatu u parkoviště, a pak spíme spánkem bezesných přes dvanáct hodin. Poslední den se jen flákáme, stavíme se na pláž do Napier a za odpoledního slunce vjíždíme do slunečnýho Palmerstonu. A já teď tuším zůstanu nějakej čas doma, v posteli, v suchu.

úterý 5. ledna 2016

Vánoční trampování v národním parku Egmont

Jak nejlíp strávit Vánoce? Vzbudit se kolem čtvrtý ráno, upíct chleba, sbalit spacák a náhradní trenky, jídlo na pár dní, vyzvednout Holanďanku Aniek a namířit to směr hory, resp. hora, resp. Hora. Aniek, coby doktorskej student, je zvyklá za východu slunce chodit spát a ne vstávat, a tak na mě po ránu háže trochu nepřátelský pohledy. A pak na tři hodiny usne a já ji vzbudím až v East Egmont, středisku pod Mt. Taranaki. Střediskem myslím pustý parkoviště, veřejný záchody a zavřený informační centrum. A tak tam, na tom opuštěným plácku, na Vánoce ráno, kdy většina místňáků rozbaluje svý dárky, si rozbalujeme ten svůj: Národní park Egmont s Mt Taranaki uprostřed.

Štastná, právě vzbuzená Aniek a Mt Taranaki
Naplánovaný máme jen první den, kdy chceme dojít na Syme Hut do výšky 2000 metrů, ostatní tři dny zůstávají doslova ve větru. A tak do toho šlápnem - první tři hodiny vedou buší kolem hory a pak začnem stoupat po nekonečnejch schodech vzhůru.

Schody do nebe
Když tráva ustoupí sopečnýmu prachu, jde to najednou dost ztěžka. Jednak přichází mraky a zima, a jednak kráčíme tři kroky vzhůru a dva dolů. Celá sopka je dost strmá a na lávovým štěrku to klouže jak na ledě.

Aniek, vzhůru cestu prošlapujíce
Po pár hodinách se dokloužeme k dnešnímu cíli: Syme Hut, chatě v sedle Mt Taranaki.

Syme Hut
 Večer klasika: západ slunce,

Klajbič a západ
východ měsíce.

Měsíc nad Syme Hut
A pak potkáme na chatě nějaký lidi, a tak s těmahle lidma ucucáváme Jagermeistera, a pak s něma proklínáme krutej svět tam dole, abychom to před spaním uzavřeli tím, že ho máme stejně rádi. Ráno se probudíme do jasnýho dne a po pár hodinách čekání se jde na věc: závěrečných 500 výškovejch metrů, který nás dělí od vrcholu Mt Taranaki.

Co se z dola jevilo jako jakž takž slezitelný, se v praxi ukázalo jako naprosto neschůdný. Tak nějak jsem čekal, že pár hodin slunečního svitu bude stačit na to, aby svrchní ledová krusta roztála a zůstal jen hlubokej sníh, ve kterým se nám půjde jedna radost. A tak nějak jsem se zase jednou úplně spletl a běhěm tří hodin vyhřívání roztálo sotva pár centimetrů, takže pod tenkou vrstvou sněhu byla stále souvislá vrstva ledu. Druhá věc, kterou jsem těžce podcenil, byla Holanďanka v horách. Vono z ní v klíčovým momentě vylezlo, že tohle je největší hora, jakou kdy v životě viděla, a že nikdy nechodila na sněhu, čímž se vysvětlovalo to, proč na tom sněhu stojí s pokrčenýma nohama do O a rukama rozpraženýma jak provazochodec. Když tak teda překračujem první sněhový pole, začaly se jí třepotat kolena a vylezlo z ní jenom: "Majkl? Můžeš jít, prosím, trochu blíž? Ještě blíž, prosím? A můžeš mě chytit za rameno, prosím? Jo? A za obě radši?" Tak sem ji objal kolem ramen, odvedl zpět na počátek sněžnýho kraje, posadil na kámen, dal ji brazilskej ořech, kterej sem našel v kapse, a řekl jí tu odvěkou pravdu, kterou nelze přeložit do žádnýho jazyka: Once upon a time, next to the New Zealand, the Tasman Sea met the Pacific Ocean. Do you know what the Tasman told to the Pacific? Nothing, it just waved." Aniek se na mě vděčně usmála a zatímco žmoulala ořech, koukali jsme na hory kolem a po chvíli se mlčky vydali na cestu dolů.
Aniek těsně pod prvním sněhovým polem
Jako vždy, v horách není důležitý vyhrát, ale zůčastnit se. Obrátit to je třeba ne v momentě, že víš, že to nepůjde, ale už v momentě, kdy si nejseš jistej nebo tě jen napadne, že by to nemuselo jít. V půlce hory dáváme válečnou poradu a vymyslíme novej plán: naším cílem teď byla Dive Hut. Cesta k ní vede zelenou krajinou plnou trávy a černýho kamení.

Někde uprostřed hory
Někde v trávě
Došli jsme tam za tři krásný hodiny.  Na Dive Hut jsme našli jezero plný raků, kde zrcadlil se hory vzor a mlha věčnou pokrývkou příbřeží byla.

Jezero Dive
Druhej den už nám zbejvalo jen nějakých pět hodin trampu v buši. Cestou si zpříjemníne koupačkou ve Wilkies Pools.

Jeden z desítky bazénků ve Wilkies Pools
A pak, když se takhle polonahej koupu v jednom z mrazivě studenejch bazénů, se z ničeho nic objeví banda turistů a začnou si mě fotit. Pod vousy si říkaj něco jako "Podívej, kiwi tramper!" a já místo toho, abych se cítil jao chráněnej druh v zoologický, jen odevzdaně hledím těsně nad jejich hlavy, páč vím, že to jsou zase jednou voni, kdo stojej na špatný straně barikády. Vobčas není lehký si podobný pozice ujasnit, zvláště když je na druhý straně drtivá většina, a tak vo to důležitější ty momenty uvědomění pak jsou.

Voňaví lidé
Pak se rozloučíme s horou,

Už jsem tu psal, že v mojem zpětným zrcátku bydlí pavoučí smečka?
a jdem si pro zaslouženýho piváka na pláž. Tam na férovku postavíme stan a zazdíme to do dalšího dne.

Aniek na nekonečný pláži pivo pijíce 
No a pak nezbývá, než navštívit jednu ze zdejších pláží s černým pískem, svézt jednoho americkýho stopaře vo dvě stě kiláků na jih a vrátit se do víru maloměsta-velkoměsta. 

Pláž s černým pískem, kterejch je kolem New Plymouth mraky