Letní kino v ulici Oxford

To se takhle každej pátek v práci nenápadně připlazím ke skříni s digitálním vybavením, otevřu knihu záznamů a napíšu tam: 

"Majkl: digitální projektor, sound system a prodlužka. Důvod půjčení: socializace na Oxford Street."

Nemám páru, jestli se to počítá jako relevantní důvod na půjčení věcí za dva tácy dolarů, ale zatím je ticho po pěšině. Všechno tohle zařízení dovleču v krosně domů. Tam svlíknu prostěradlo ze svý postele, pověsím ho na plot kolíčkama a dole zatížím konzervama s kukuřicí, aby neuletělo. Po stranách ještě opřu hrábě a rýč, to kdyby přišel větší vítr, tak aby mi to nestrhl, že jo.

Nastavím data projektor, připravím židle a naaranžuju královský křeslo vybudovaný z vozíku ze supermarketu. Tím je všechno připravený k velkolepýmu večeru. Zatímco na zkušební promítání dorazili 4 lidi, 

na promítání druhý lidí 6, na třetí nějakých 9 a na posledním bylo tyve 15 lidí. Mimo jiné řidič autobusu z Indie a jedna místní důchodkyně, kterou jsem potkal v knihovně a přišla mi tak srandovní, že jsem ji pozval taky. Řekl jsem jí, ať přinese veganský jídlo. Přinesla pomeranč. Geniální.

Poslední promítání se mi trochu vymklo z rukou, protože jsem začal otevírat svoje pivo, který bylo tak boží, že jsem z toho byl v euforii a rozdal jich více než 30. Poučení pro příště: 1) nikdy neliskat a nerozdávat při tom piváky, 2) uvařit více piváků.

Vulkanická krajina Tongariro

Na tenhle trip jsem se těšil už od počátku jara, kdy jsem národní park Tongariro navštívil při cestě z Aucklandu do Palmerstonu. Tehdy byl všude sníh a nebylo možný se jím probít to nebeských výšin. Tak jsem takhle v sobotu vzal kámošku a vyrazil směr Kai Iwi Beach.

Černý písek dával tušit blízkost lávových polí. Čtyřmetrové vlny pak zajímavý počasí tam nahoře na sopečných pláních. Kdo se nekoupal v takových vlnách, neví, co to je koupat se v oceánu.

Další den jsme se pak vydali vulkánům vstříc. Vpravo symetrický Ngauruhoe,

tadyhle vyšší, i uprostřed léta sněhem obalený Ruapehu.

Několika hodinový trek jsme završili na jedný z místních chat. Jak už bývá tradicí, místní ranger nám dal pokyny, jak se v parku chovat a co dělat, když sopka zrovna vybuchne, což se stalo v posledních dvaceti letech asi desetkrát. Je to prej celkem jedno, co budem dělat, že když ty horký šutráky letí 300 km / h, že to si nestihnem ani všimnout, že něco letí, a už nejsme. V podstatě jediný možný řešení je utíkat směrem od erupce a schovat se za nejbližší šutrák, což nás ale stejně neochrání před lávou ani mrakem popele, který se valí rychlostí až 200 km / h.

Další den jsme vystoupali na vulkán, kde to bylo rovný jako fotbalový hřiště. Prej že to je tím, že to bylo zalitý lávou, která se tu rozprostřela vodorovně jako když naliješ vodu do misky.

Místama to bylo trochu vostřejší a bylo třeba použít ruce.

 

Jezera tam byly hezký, to jo, ale koupat v nich radši jako ne, smrdělo to tam jak v kabinetu chemie a ty barvy byly více než podezřelý.

Třetí den jsme už jen pokračovali dále neúrodným krajem, který se v pravidelných intervalech těžce měnil, to když si nějaký ten zdejší vulkán eruptne nebo nějaký to zemětřesení udělá nový jezera a pohoří. Zvláštní na celý týhle části Zélandu je hlavně ta proměnlivost krajiny - my za tři dny vystřídali buš i les, poušť i ledovec, tundru i vysoký hory, viděli jezera sopečná i horská, rybník s množstvím chráněných ptáků i nějaký ten vodopád. A vůbec to bylo krásný. Jako vždy.

Dva couchsurfingový příběhy

Příběh o mexickým farmáři

Před časem jsem hostil jednoho Couchsurfera z Mexika. Jednou takhle u piva mi říká:

"Víš Majkl, pověsti o Mexiku jsou hrozný. Každý si o nás myslí, že tam neděláme nic jinýho, než vaříme drogy a pašujem fet z Kuby do Spojených států. Pravda je ale jiná. Podívej se na mě - já jsem poctivej farmář a dřu 10 měsíců v roce každej den, pak dva měsíce cestuju. Miluju pěstování zeleniny, fakt!"

Další den se ho ptám, za jak dlouho je člověk schopnej vypěstovat poctivej chřest. Přiznal, že nemá páru, protože pěstuje jen jeden druh zeleniny. Další den z něj vypadlo, že ta zelenina není ani tak zelenina, jako spíš konopí, a že tu plantáž nemá ani tak v Mexiku, jako spíše v Kostarice, kde pařáty mexickýho drogovýho podsvětí nejsou tak silný a on nemusí drogovým bosům vyplácet výpalný. Tím se alespoň vysvětlilo, proč si dává pět jointů denně a nic to s ním nedělá. Další den z něj vypadlo, že minulý rok vydělal půl milionu dolarů exportem trávy do Spojených států, a investoval to do další, ještě větší plantáže. Tím se vysvětloval ten iPhone6 a Mac Book Pro v jeho otrhaný tašce, ve který bys tak tipoval maximálně Hradní svíci. Večer šel do obchodu a koupil karton 30 piváků pro mě a mý spolubydlící, to asi abychom zapomněli nejen na něj, ale i na celý Mexiko.

Příběh o kanadský divočině

Hostím takhle dvě kanadský holky, který sem přijely cestovat a poznávat Zéland. Žijí v mikro vesnici někde uprostřed Kanady.

"Víš Majkl, my zas nebydlíme v takový prdeli, jak si myslíš. Na pláž to máme jen 12 hodin autem, do města 5 hodin a do školy jezdíme jen hodinu. To Peter, ten bydlí v prdeli, tomu jedna cesta do školy trvá dvě a půl hodiny."
Já: "No tak za 12 hodin projedeš celou moji zemi tam a zpátky a ještě ti zbyde čas si zajít do kina." [podezřele na mě koukaj]
"Hm, no tak dobře, možná to je dálka na tu pláž. A jako nemysli si, že ta komunita, ve které žijeme, je v nějaký prdeli, je tam 16 obyvatel."
Já: "Jakože šestnáct tisíc?"
"No ne, šestnáct. Jedna a šest." [ukazujou mi to na prstech]
Já: "Aha, tak to jo, já myslel, že žijete někde na samotě." [nepochopí moji ironii a koulí na mě očima a kroutí hlavou jakože kdéééže samota!]
"To Peter, ten je v prdeli. Žije sám s mámou a dvěma psy uprostřed lesů, kde se stará o kus pole a les. Nejbližší soused je John a je to dvě hodiny autem. Jo vlastně John umřel minulou zimu. Umrzl v autě, tak to je Peter fakt v prdeli."
Já: "Jak jako umrzl v autě?"
"No v naší provincii patří k povinný výbavě do auta svíčka, sirky, zimní spacák a světlice. To když se ti porouchá auto v zimě, tak abys přežil, protože se stává, že třeba čtrnáct dní kolem nikdo nejede. Signál tam samozřejmě není a i kdyby, v tý zimě ti zamrzne i mobil. No a mu se porouchalo auto a zapomněl si zrovna spacák a v teplotě -30 to je rychlý, víš jak."
Já: "No moc jako ani nevím jak."
"No to v takový zimě si tak akorát stihneš vlízt do toho spacáku. Jestli ho teda nezapomeneš doma!" [smích Kanaďanek potvrzuje, že to tam nahoře je fakt vostrý]

Dvoutýdenní toulání po Jižním ostrově

Dneska to bude skoro bez keců, protože tady moc není o čem se bavit a více než kdy jindy je potřeba to vidět. Na Jižní ostrov jsem se vydal s Kachnou pár dní před Vánoci. Cesta trvá asi 4 hodiny trajektem,

a pak už jsi v zemi kiwiho.

Začali jsme kolonií lachtanů u Westportu,

a postupně se přesunuli k Pancake Rocks.

Někde v týhle době jsem viděl borce, co měl komplet doštípaný nohy od moskytů. Samozřejmě škaredý Klajban se mu smál, nicméně karma na sebe nikdy nedá dlouho čekat a poté, co jsem si jenom na nohách napočítal kolem 110 moskytích bodnutí, jsem uznal, že repelent není jenom pro městský klučiny. Prej ty miliardy moskytů jsou normální, stejně jako třeba v Kanadě nebo Laponsku.

Další dny jsme dali nějaký ten menší hajk k ledovci Franz Jozef,

aby nás při západu slunce u jezera Matheson pozdravil samotný Mt. Cook, nejvyšší hora Zélandu.

Na další hajk jsme se vydali k ledovci Fox, a pak už to začalo bejt vážný.

Dvoudenní tramping k Welcome hut po Copland track vedl podél ledovcové řeky,

přes visuté mosty

k horkejm pramenům. Prostě ležíš ve vodě, co je tak horká, že v ní vydržíš tak 20 minut, a pozoruješ přitom zasněžený vrcholy kolem.

Vánoce jsme si dali v Queenstown, městu měst uprostřed hor a jezer. Takhle nějak vypadá jezero, který je 5 minut pěšky z centra.

Dalším trekem na holení byl Kepler track, můj vůbec první Great Walk. Přes šedesát kilometrů dlouhou trasu podél fjordů jsme zdolali za dva dny, doporučená délka je 4 dny, zkrácená 3. Holt Tatry člověka vycvičí. Tadyhle South Fiord,

 track samotný

a jezero Manapouri.

Spočinuli jsme u jezera Te Anau,

abychom se vydali vstříc Milford Sound,

který chrání skoro kilometr velký skalní stěny, které jsou často více než vertikální - nahoře začínají mohutným převisem, ze kterého se řinou nekonečné proudy vody. Voda, všude jen voda.

Tramp k jezeru Marian dopadl dle očekávání čuměním po okolních horách a koupačkou.

Přes průsmyk Lindis

jsme pak dojeli k jezeru Ohau, kde jsme dali Greta track.

Další dny jsme ještě vyjeli k Mt. Cooku z jeho východní strany, kde docela rychle taje ledovec Tasman.

Jezero Tekapo už bylo prostě neskutečný,

stejně jako západ slunce u něj.

A pak už jsme jenom dojeli do Christchurch, třetího největšího města Zélandu. Centrum Christchurche bylo komplet zničený v letech 2010-2011 během série zemětřesení a dodnes ho neobnovili a i když tam stojí spousta budov, jsou vybydlený a nepoužitelný.

Z Christchurche jsem doletěl dom, kde na mě kromě švýcarských couchsurferů už čekala i první várka Majklágru. Jo, je to skvělej ten život. Čírs!